ŽIVOT V DUBAJI: VIRY Z CELÉHO SVĚTA

Dnes píšu opět něco z mýho života v Dubaji. Tentokrát ale nečekejte haldu kvalitních fotek. Dneska tu mám hodně textu, fotky žádný. Tenhle článek totiž píšu z nemocnice. Ptáte se co se stalo? K tomu se dostanu později.

Lidi se mě dost často ptají na to, jestli tu v Dubaji taky bojujeme tolik s nemocema, když tu máme pořád teplo a sluníčko. Ano, to je fakt, nemáme tu zimu a plískanice jako doma v Čechách, v podstatě počasí je tu dost jednotvárný. Většinu roku jasno, přes zimu krásnejch 25 stupňů. Pro mě jako mámu od dvou malých dětí je to super. Žádný navlíkání do vrstev oblečení, žádný fusaky do kočáru. Prostě “vem žabky a kšiltovku a jdem.” Tohle je fakt velká výhoda. Nicméně, jestli si myslíte, že to napomáhá tomu, že děti nebo my nejsme nemocný, tak je to omyl. Děti tu marodí úplně stejně jako děti doma v Čechách. Tahají nemoci ze školky a ze školy, takže tomu stejně neujdem, i když je za oknem azurový nebe bez mráčku.

Máme tu taky období, kdy v Dubaji řádí viry, chřipky a další běžný nemoci. To, že tu není chladný a hnusný počasí jako to bývá v Čechách v tom nehraje vůbec roli. I když na počasí se to tu dost často svádí. Přijde mi, že už je to tady taková spíš společenská fráze.

Dám příklad. Potkám známou a říkám, že jsme doma teď nějaký nemocný a ona na to: “Hm, to bude tou změnou počasí.” To samý mi řekne i pediatr, když k němu přivedu nemocný dítě. Že prej je změna počasí. Buď je totiž zima a ranní teploty o dost spadly a i večer je v domě celkem chladno nebo je naopak s blížícím se létem až příliš vedro, klimatizace jedou na plný kule a rozdíly mezi teplotou venku a uvnitř jsou smrtící. Prostě může za to počasí, vždycky!

Další věcí je, že Dubaj je kosmopolitní město. Dubajským letištěm denně projde zhruba 200 tisíc cestujících. Ne všichni samozřejmě směřují do Dubaje, některý jsou tranziti a pokračujou dál. Ale vemte si tu haldu lidí a potenciálních bacilonosičů. V letadle se to pak v tom uzavřenym prostoru pěkně smíchá, chytí to další, který to přitáhnou do Dubaje a tady už to jede. Říkají to i místní doktoři, že do Dubaje se v podstatě zanáší nemoci ze všech možných koutů světa. Viry tu různě mutují a z mýho pohledu jsou i daleko agresivnější.

To mi potvrdilo už pár lidí z okruhu mých přátel, že mají ten samej pocit, že jsou tu ty nemoci tak nějak intenzivnější. Myslím si, že viróza, kterou chytnu tady v Dubaji, má daleko horší průběh než běžná viróza doma v Čechách. Nahrává tomu i fakt, že jsem s “dubajskym moribundusem” už podruhý v nemocnici.

Loni – vlastně to bude za měsíc přesně rok, jsem skončila v nemocnici doma v Čechách den poté, co jsme přiletěli z Dubaje. Už v letadle mi nebylo dobře a do 48 hodin jsem jela sanitkou na infekční oddělení. Byla to viróza podobná chřipce, ale s neuvěřitelně rychlym a agresivnim nástupem. Do pár hodin jsem nebyla schopná se odplazit ze záchoda do postele. Sestřička v nemocnici mi říkala, že když mě přivezli, vypadala jsem, že do dvou hodin umřu. Naštěstí jsem tak fakt jen vypadala.:)

No a do roka to tu máme zas. V pondělí jsme se s rodinou tady v Dubaji stěhovali. O tom už víte. Jestli ne, mrkněte na článek TADY. Už během stěhování jsem cítila únavu, ale připisovala jsem to těm haldám krabic, který jsem musela zabalit a vůbec tomu stresu okolo. V úterý jsem celej den strávila vybalováním krabic a úklidem novýho domu. To už jsem si vzala nějakej ten Ibalgin a večer už jsem byla k.o. Středu jsem, na rozdíl od původního plánu vybalovat další věci, strávila v posteli. Večer začalo jít do tuhýho a noc byla noční můra. Nespala jsem, skoro jsem brečela bolestí. Šílená bolest v krku, mandle jak ping pongový míčky, bolest svalů. Ibalginy přestaly zabírat. V pět ráno mě manžel odvezl na pohotovost. “Angína jako prase. Necháme si vás tady”. (To přirovnání “jako prase” teda ten doktor teda neřek, použil uhlazenější výraz “really bad tonsillitis”.:)) Hm, pěkný, to už tu dlouho nebylo. Manžel frčí domů pro věci.

V podstatě jediný štěstí, který jsem měla, je to, že manžel měl zrovna pár dní volna a taky to, že je tu v Dubaji moje maminka, která mi přijela pomoct s dětma kvůli stěhování. Neumim si totiž tuhle situaci představit, kdybych tu měla být v Dubaji sama, což se stává docela dost často.

Takže se kurýruju a jsem ráda, že tentokrát ne v český nemocnici, ale v dubajský. Jestli se ptáte, jestli je v tom rozdíl, tak diametrální. O tom vám ale napíšu až zase někdy příště, protože to si zasluhuje zvláštní článek. S dubajskou nemocnicí – jo, tou, ve který jsem teď, mám totiž už taky zkušetosti, ale dokonce i ty příjemný. Narodila se tu moje dcera.

Otázka, kterou si dneska tady na nemocničním lůžku kladu, zní: “Proč”? Proč to takhle vždycky odskáču? Nemocný jsou u nás doma i děti a manžel, ale jedině já (naštěstí ne děti!!) skončím v tomhle katastrofálním stavu v nemocnici. Může za to něco jinýho než dubajský viry..? Psychika? Rychlý životní tempo? Málo odpočinku? Nemám tušení. Asi od každýho trochu.. Ale přijde mi, že žiju ve stejnym zápřahu jako jiný maminky v mym věku. Všichni to s těma malejma dětma, prací a domácností máme náročný.

Tak se držte, až nedopadnete jako já! Vim, že v Čechách to teď taky pěkně řádí…

 

2 Comments

  • Tak moc a moc přeju, ať je brzo líp! 🙂 Určitě na tom bude hrát roli i imunita a kdo ví, nějaká psychosomatická příčina. Já si na Vánoce nadělila slepák a byla jsem z toho především překvapená – neměla jsem žádné velké stresy, byla jsem relativně dost spokojená, žádné problémy, nechápala jsem. Potom jsem prohledala internet a zjistila jsem, že by za to mohl strach a nevyřešené věci z minulosti a nad tím strachem jsem si docela kývla. Ono si tělo prostě pamatuje, co na něj naložíme a přestože už je nám třeba hezky, vrátí nám to zpětně.
    Já sice nejsem žádná velká hipísačka, ani sluníčkářka, ale tomuhle věřím – že náš duševní stav se odráží na tom fyzickém. Zkusila bych vygooglit psychosomatickou příčinu angínu a třeba se něco zajímavého dočteš. 🙂

    Infinite treasure

    • Děkuju, Anet! Ono to s psychikou určitě bude souviset, protože co stěhování v Dubaji, to většinou skončilo angínou. Ačkoliv si to nijak nepřipouštím, podvědomej stres tam určitě je. Přecejenom je to náročný pro celou rodinu, takže ono si to pak svojí daň vybere. Ale už jsem celkem ok, teď už snad bude všechno v pohodě. Díky za milý slova a měj se krásně! 🙂

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *