ŽIVOT V DUBAJI: JAK JSEM TADY RODILA A NĚCO O ZDRAVOTNÍ PÉČI

Ahoj všem!

Dneska tu mám opět jeden článek ze života. Minulý víkend u nás doma byla velká sláva. Dcera Anička slavila třetí narozeniny. Takže jsem si řekla, že to je ten správnej čas zavzpomínat na ty tři roky nazpátek a napsat něco o mojí zkušenosti s porodem tady v Dubaji a taky o zdravotní péči. Protože to bývá jedna z nejčastějších otázek, kterou od svých známých dostávám – jaká je to tu se zdravotní péčí.

Předem vás ale upozorňuju, že tenhle článek je snad nejdelší ze všech mých osobních článků tady na blogu. Je to fakt obsáhlý téma a nechtěla jsem nic vynechat. Takže, komu se nechce číst, pryč odsud.:)

Ale vezmu to popořádku…

Na rozdíl od syna, kterej se narodil ještě v Čechách a bylo mu deset měsíců, když jsme se přistěhovali do Dubaje, naše dcera je kompletně “made in Dubai”. To, že čekáme holčičku nás neskutečně potěšilo, těšili jsme se, že budeme mít páreček a já jsem si malou parťačku fakt moc přála.

Moje těhotenství probíhalo bez problémů, na kontroly jsem chodila pravidelně a gynekologický prohlídky mi nepřišly v ničem nějak extra odlišný než v Čechách. Co mě pobavilo, byl seznam věcí do porodnice, kde na druhém místě byl napsaný make-up. Jasně, matka musí po porodu reprezentativní, ne jak ňáká zombice.:)

Seznam věcí do porodnice, který jsem dostala u své gynekoložky

Asi jediný, co mi tak nějak z prohlídek utkvělo v paměti a co se lišilo, byl takovej ten velkej screening (teď už za boha nevim, ve kterym se to dělá týdnu), kde se zkoumá, jestli tam nejsou vady a taky by se mělo už vědět pohlaví dítěte. Na tomhle screeningu jsem nebyla u svojí gynekoložky, ale ve speciální ordinaci. Manžel tam šel se mnou.

Co nás udivilo, byla samotná ordinace, kde kromě lůžka pro těhotnou bylo hned vedle i pohodlné křeslo pro manžela. Místnost byla tmavá, bylo zhasnuto a před námi byla mega obří televize. Doktor (nebyl to gynekolog) mi jezdil ultrazvukem po břiše a my všechno viděli na tý obrovský televizi před náma. Bylo to jako v kině, už chyběl jen popcorn. Bylo to moc hezký, drželi jsme se s mužem za ruce a dívali se na tu naší treperendu, jak si tam v břiše cucá palec.

Na pláži – zhruba dva dny před porodem

Dalších pár týdnů těhotenství proběhlo standartně a blížil se termín porodu. Tím, že můj muž nemá pravidelný režim co se týká práce a je často na cestách, tak to bylo s porodem jako v loterii.

Paní doktorka byla teda moc milá a nabízela mi, že můžeme porod stanovit na den, kdy muž bude mít volno v Dubaji a můžeme porod vyvolat. Ale to jsem rázně odmítla, protože vyvolávaný porod jsem měla se synem a byl to masakr. Takže, ne děkuju, můj muž tu prostě buď bude nebo ne.

No, asi nemusím říkat, že zákon schválnosti platí i tady…

V porodnici.

Porod přišel týden před termínem. Bylo šestnáctýho března a manžel odlítal pracovně na dva dny do Nigérie. Loučili jsme se a já mu říkala, ať se nebojí, že až přijede, budu pořád ještě v celku. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se něco mělo semlít.

O půlnoci jsem si šla lehnout. Jenže…Ve čtyři ráno mi praskla voda. A sakra. Už je to tady…

Byla jsem domluvená se sousedkou, že mě v případě potřeby hodí do porodnice, ale krom mokrýho prostěradla jsem neměla žádný bolesti ani kontrakce. A protože se mi jí nechtělo, chuděru, budit a porodnice byla za rohem, vzala jsem si připravený kufřík, hupsla jsem do auta a za deset minut jsem vystupovala před porodnicí.

Nemocnice City Hospital

Tak a teď trochu odbočím od příběhu a napíšu něco konkrétního o naší nemocnici. Tím “naší” myslím nemocnici Mediclinic City Hospital, kde naše rodina řeší všechny neduhy.

V Dubaji samozřejmě není jediná, jsou jich tu desítky a v podstatě se liší jak úrovní, tak cenově. Jak dobře chápete, zdravotní péče se tu platí. Ano, platí se i u nás v Čechách, ale jde tak trochu mimo a v podstatě člověk nemá přehled, kolik jednotlivé zákroky, návštěvy u doktora nebo takový porod stojí peněz. Stačí ukázat kartičku zdravotní pojišťovny a to je vše. Nikde nemusíte podepisovat účet, když jdete k obvoďákovi na kontrolu nebo když vás propouštějí z nemocnice. Nikde moc nevidíte konkrétní čísla a taky si nemůžete až tak vybírat. Zdravotní péče je u nás v Čechách pro všechny stejná. Tzv. zadarmo, i když každému je při pohledu na výplatní pásku jasné, že zadarmo není ani u nás. Jen je ten proces složitější a kompletně řízený státem.

Tady v Dubaji je to ale jiný. Ano, pojištění tu je taky, jsou tu mraky pojišťoven a je to samozřejmě dobrej byznys, ale tady si zdravotní péči platíte sami. Pokud máte štěstí, někteří zaměstnavatelé za vás pojištění platí nebo na něj částečně přispívají. Tudíž záleží jak dobrou máte práci a zaměstnavatele. Je samozřejmě rozdíl mezi pojištěním řadového dělníka na stavbě a manažera velké firmy. Bohužel – tady je to celý jenom o penězích. Na solidaritu z Čech můžete zapomenout. V podstatě, co člověk, to jiný druh pojištění a jiná úroveň péče.

My jako rodina máme díky manželovu zaměstnavateli naštěstí pojištění nejvyššího stupně, to znamená, že pokrývá většinu výloh. Bylo to součástí manželova kontraktu a musím říct, že jsem za to neskutečně vděčná, protože se dvěma malými dětmi jsme u doktora v podstatě neustále.

Ale jak říkám, záleží na tom jaké máte pojištění. Sem tam se tu v novinách objeví i případ, kdy třeba nemocnice přijme nastávající maminku, která porodí předčasně a dítě musí na několik týdnů do inkubátoru. Pokud ta žena má pouze základní pojištění, inkubátor musí komplet zaplatit. A to je neskutečnej balík peněz. Pokud je miminko v inkubátoru několik týdnů, částka se vyšplhá do řádů stotisíců korun a rodina na úhradu účtu pochopitelně nemá peníze.. Ano, drsný. Proto ženy, které nemají porod hrazený pojišťovnou, většinou z Dubaje odlétají porodit do svých rodných zemí. Jednoduše proto, že na porod v Dubaji nemají peníze. A samozřejmě to není jen o porodech. Bavíme se i o běžných zákrocích – o zubní péči, o operacích, chemoterapiích… Vše je tu o penězích. Nemáš na to peníze? Tak bohužel, nemůžeme sloužit…

Z tohohle hlediska jsme na tom v Čechách opravdu dobře. Ať už si zlomíte ruku, jdete na operaci, chemoterapii nebo pro vás po autonehodě přiletí vrtulník, o peníze se v podstatě starat nemusíte. To ale člověk ocení, až když vidí jak to chodí jinde ve světě.

Vstupní hala nemocnice

Teď teda k samotný nemocnici.. Tu “naší” jsme si vybrali hned co jsme se přistěhovali do Dubaje. Je to jedna z těch “lepších” nemocnic a je blízko našeho bydliště. Během těch šesti let už jsem tu skoro jako doma.

Chodíme sem na dětské prohlídky, občas na pohotovost nebo prostě kdykoliv, kdy je potřeba řešit nějakej zdravotní problém. No a já jsem tu taky před třemi lety rodila a teď před měsícem jsem tady skončila na dva dny s virózou.

Takže benefit nejvyššího levelu zdravotního pojištění využíváme fakt hojně.:)) Abych řekla pravdu, až se budeme stěhovat z Dubaje, tahle nemocnice mi bude chybět. To je totiž něco, s čím se v Čechách nesetkáte…

Vstupní hala a recepce

V čem je tedy ta “naše” dubajská nemocnice jiná a jak to tam vůbec chodí?

Vlastně to začíná už samotným příjezdem k nemocnici. O zevnějšku nemocnice hovořit netřeba – nová supermoderní budova…

Pokud si to do nemocnice přihasíte v sanitce, není co řešit. Pokud jedete vlastním autem, máte dvě možnosti. Buďto zaparkovat v podzemních garážích nemocnice nebo zajet přímo před hlavní vchod na “vallet parking”, kde stojí pikolíci, kteří vám za dvacet dirhamů (zhruba stovka) auto sami zaparkují.

Takže prostě jen vystoupíte, klíček necháte v zapalování a jdete do nemocnice. O vaše auto se vám postarají. Pikolíci tu mají i funkci portýrů, takže pomáhají třeba maminkám, které odchází s novorozenětem z porodnice s jejich zavazadly a množstvím darů a balónků. (O tom později..) Nebo pomáhají se zavazadly těm, kteří jdou do nemocnice. V podstatě to před nemocnicí vypadá spíš jako před hotelem.

Příjezd k nemocnici

Pamatuju si můj první příchod do týhle nemocnice, kdy jsem si nebyla úplně jistá, jestli tu jsem správně. Vstupní hala nemocnice jedoduše jako nemocnice vůbec nevypadá. Nechybí koberec, eskalátory, recepce, kavárna, obchod s dárkovými předměty – balónky, dárkové koše v růžové a modré barvě, obří načančané bonboniéry, balónkové dekorace – to, když se jdete za někým podívat do porodnice. Do tohohle obchodu většinou směřujeme, když jdeme s dětma od doktora a kupujeme balónek jako “bolestný”. Mimochodem balónek vyjde na zhruba stopadesát korun.

Součástí nemocnice je i lékárna, kam většinou jdeme s receptem od doktora. Fronty se tu nečekají. Jednoduše zmáčknete tlačítko s číslem, sedíte v čekárně a čekáte, až vás zavolají. Ano, teď se určitě ozýváte, že tohle máme přece i u nás v Čechách. To jo, ale je součátí lékárny i servírka nabízející čekajícím zdarma čaj nebo kávu? Trošku rýpavě odpovídám, že asi těžko. Tady je to součást nemocničního servisu.

Co se týká vybavení a zařízení nemocnice a celkovýho vzhledu, všechno se blyští a leskne, z nemocnice čiší prachy. Můžete namítat, že kdyby měly české nemocnice k dispozici finance jako tady, taky by to u nás vypadalo trochu jinak. Diskuze o financování zdravotnictví by ale byly na jiný článek. Každý se může sám zamyslet, jestli zdejší systém je horší nebo lepší než ten náš. Jestli nekompromisní byznys nebo větší solidárnost je výhoda nebo nevýhoda. Jestli přímé platby od pacienta/zákazníka jsou lepším způsobem efektivy a kvality než sprostředkovaně přes pojišťovny. To tady ale nevyřešíme.

Recepce

Nicméně jsem si ve zdejší nemocnici všimla jednoho a zásadního rozdílu. A to je chování personálu. Za šest let, co do tý nemocnice chodím, jsem se nesetkala s ničím jiným než s ÚSMĚVEM. Od recepční, přes sestry, až po doktory. Jednou jedinkrát jsem neměla pocit, že tady snad někoho otravuju nebo má někdo dneska jen prostě blbou náladu. Což, (ruku na srdce – tenhle zážitek máte z českýho zdravotnictví určitě taky) se mi v Čechách během mýho života stalo bohužel mnohokrát. A to dodávám, že patřím mezi standartní pacienty, kteří přijdou k doktorovi, slušně pozdraví a nedělají žádný problémy.

Tady si nikdo nedovolí s vámi mluvit tónem, kdy se cítíte jako naprostej idiot. Že jste někde blbě zaklepali, nepřinesli patřičný dokumenty nebo přišli na blbý oddělení. Ta vstřícnost, ochota a milej přístup je prostě do očí bijící. V ordinaci, na lůžkovym oddělení v nemocnici, i v porodnici.

Vždycky mi to přijde smutný, protože my Češi jsme velmi schopnej národ a celkově si myslím, že český zdravotnictví a odbornost našich českých doktorů je na velmi vysoký úrovni. Prostě by občas stačil jen ten úsměv. Ten přece nic nestojí.

Pokud se ptáte, co za národnosti se tu ve zdravotnictví pohybuje, potom je to jako v celé Dubaji takový mix. Sestry (a bratři) z devadesáti procent bývají Filipínci, sem tam Srí Lanka nebo jiné arabské státy. Doktoři jsou v podstatě mix z celého světa. Hodně je tu lokálců – Emirátčanů, ale i Indů, Britů nebo jiných arabských národností. Jinak co se týká právě odbornosti, řešili jsme tu samý běžný problémy – dětský nemoci a již zmiňovanej porod, takže mi dubajští doktoři z pohledu laika vždycky přišli ok. Ale tak jako všude na světě, jsou i v Dubaji určitě špičkoví a “slabší” doktoři. My jsme naštěstí nikdy problém neměli.

Kavárna v přízemí nemocnice

Tak, teď zpátky k nemocnici – asi největší zážitek mám samozřejmě z porodnice, kde jsem strávila tři dny a kde mám možnosti srovnání – tím, že se syn se narodil ještě v Čechách.

Takže pokračuju ve story s porodem…

Poté, co jsem do porodnice dorazila autem a vyvalila se v brzkých ranních hodinách do recepce, se ke mně ihned hnal pikolík s invalidním vozíkem, prý ať si sednu a kufr, ať mi vezme manžel. “Manžel tu není, je někde v Nigérii. Přijela jsem sama.” Od týhle chvíle jsem měla nálepku “ta odvážná paní, co má manžela v Nigérii a odvezla se do nemocnice sama.” Každá sestra, která za mnou přišla na pokoj už věděla, kdo jsem a vzdala mi hold. Bože můj! Že já blbec radši nebyla zticha…

No nic, ubytovali mě na pokoji, což teda nebyl výsledně pokoj, ale porodní sál (u nás se říká porodní box), udělali standartní vyšetření a sdělili mi, že, když mi praskla voda, asi nejspíš i dnes porodím.

Ale prozatím se nic nedělo, takže mi hned nabídli snídani do postele, kterou jsem s chutí spořádala. Servírka mi zároveň dala k vyplnění meníčko pro nadcházející oběd, večeři a jídlo na další den. Výběr byl z několika předkrmů, hlavních jídel, dezertů, džusů…

Menu, které jsem dostala v porodnici

Jednotlivá jídla vždy přinesli na velkých tácech a ač mám celkem apetit, měla jsem problém to všechno sníst. Pokud bych ale přece jen měla hlad, je tu ještě speciální Menu á la carte, kde si můžu vybrat něco dalšího mimo podávání nemocničních jídel a zavolat telefonem pokojovou službu, která mi jídlo donese. Tahle služba je už ale placená a bude připočítaná k celkovému účtu za pobyt v nemocnici. Nicméně to řeší to, že si maminky sebou nemusí nosit svoje jídlo a tatínkové nemusí z domova v podstatě nic dovážet. Všechno je tu k dostání.

Oběd v porodnici

Další rozdíl, kterýho jsem si tu všimla, je, že pokoje jsou vždy pouze pro jednoho. Zatímco u nás za to platíte nadstandart, že na pokoji můžete být sami, tady je to samozřejmost. Takže jsem si hověla na pokoji, dívala jsem se na televizi a čekala na kontrakce.

Čas od času se objevila sestra. Jelikož jsem rodila před termínem, nemohla mě rodit moje gynekoložka jak bylo v plánu, ale rodila mě jiná paní doktorka, která se mi na pokoj přišla představit a ujistila mě, že se sice neznáme, ale že to spolu zvládnem.

Jinak jsem ještě zapomněla dodat, že od příchodu do porodnice jsem hlásila, že tentokrát bych chtěla rodit s epiduralem, jelikož první porod byl (z mýho pohledu) masakr a tenokrát bych si to chtěla trošku víc užít. “Jasně, není problém.” Sakra, je tady v tý nemocnici vůbec s něčím problém?:)

No, nebudu to zdržovat.. Kontrakce přišly, epidural mi píchli a šli jsme do finále. Tím, že epidural zafungoval a byla jsem pořád při smyslech, jsme se mezi kontrakcema se sestřičkou a paní doktorkou bavily o životě v Dubaji a byla tam moc příjemná atmosféra. Už chybělo jen kafíčko.:)

Anička je na světě!

Jakmile byla Anička na světě, paní doktorka mi nabídla, že když jsem v tak dobrý kondici, jestli bych si sama nechtěla přestřihnout pupeční šňůru. “Cože?? To jako vážně? No, já nevim.. Vlastně, proč ne.” Ukázala mi, kde to mám fiknout a já tu pupeční šňůru přestřihla. Prý to normálně nabízí tatínkům, ale když ten náš tu není… Byl to zvláštní pocit přestřihávat kus vlastního a dceřinýho těla. Žádná bolest..

Tatínek tu s námi není, tak děláme selfíčko.:)

Aničku mi nechali celou dobu po porodu u sebe, jen jí vedle mě na speciálním lůžku změřili, spočítali prsty a udělali takový ty poporodní procedury. Pak mi jí sestřičky oblíkly a hned vrátily. Bylo po všem.

Paní doktorka mě pochválila, řekla, že to byl moc hezkej porod, objala mě a dala mi pusu na tvář. Stejně tak sestřička. Posadily mě na invalidní vozík, Aničku jsem držela v náručí a odvezli mě do jinýho poschodí na můj poporodní pokoj. Jak později řekl můj muž: “No, měly jste pěknou holčičí párty, já bych tam nakonec stejně byl jak pátý kolo u vozu, koukám.”

Na pokoji po porodu

Tady přichází další zajímavost z dubajský nemocnice…

Jak jsem tak jela na vozíčku tou chodbou na tom poporodním oddělení, míjely jsme jednotlivý pokoje a přišlo mi tam dost rušno. Dvěře do pokojů byly sice zavřený, ale za nima se ozývaly hlasy početných arabských rodin. Všude bylo veselo. Dveře do pokoje byly většinou vyzdobený, nechyběly ozdobný nápisy jmen miminek na dveřích, balónkové výzdoby, květiny. Občas po chodbě proběhly nějaký děti. Některý pokoje měly fakt neskutečnou výzdobu přede dveřma – vypadalo to jako vstup na dětskou party.

Můj pokoj vyzdobenej nebyl, na nás tam bohužel nikdo nečekal. Všichni tu radostnou novinu už věděli, ale rodina byla v Čechách a manžel v Africe. Přišlo mi to trošku smutný, ale zase jsem ocenila klid. Užívala jsem si Aničku, dívala jsem se na ní a srovnávala jsem si v hlavně, co se to za poslední hodiny vlastně všechno událo.

Moje láska…

Vyšetření ty dva dny po porodu byly standartní jako v Čechách, kojení šlo dobře, takže žádný zásadní změny. Postěžovala jsem si manželovi do zpráv, jak to vypadá na ostatních pokojích, a že u nás je to trochu takový smutný a osamělý , takže když manžel se synem dorazili, přinesli kupu balónků, aby to mamince prej nebylo líto. 🙂

Hurá! Taky máme balónky!

Když jsme byli všichni na pokoji, přinesla sestra jako pozornost od nemocnice dort s gratulací. Standardní záležitost.

Dort byl příjemný překvapení.

Při opouštění nemocnice mi dali k podpisu účet, kde byly vypsaný jednotlivý položky, co kolik stálo. Byl to standartní porod s epiduralem a standartní třídenní pobyt v nemocnici. Cena byla čtrnáct tisíc dirhamů, což je při dnešním kurzu sedmdesátsedm tisíc korun.

Ano, tolik stojí v dubajský nemocnici hotelovýho typu jedno miminko..

Už jsme dvě…

V podstatě můj porod a pobyt v dubajský porodnici patří k těm nejhezčím zážitkům, který tady z Dubaje mám. Jako by ta naše Anička věděla, že to tu spolu musíme zvládnout samy a chtěla mi to tím hladkým příchodem na svět ulehčit.

Strašně ráda na to vzpomínám. Jednou jí to budu všechno vyprávět a ona to pak bude vyprávět svým dětem a vnoučatům. ♥

 

8 Comments

  • Ijacek.007 says:

    Moc děkuji za velmi pěkné čtení. Sám jsem v dubaji byl a naštěstí jsem nemocnici nemusel navštívit nicméně bylo zajímavé dozvědět se pár dalších informací jak to tam v nemocnicích chodí. Další třešničkou na dortě byl porod tyhle články mám totiž moc rád od doby kdy jsem byl u narození své dcery moc rád čtu tyhle články. Navíc si vždy připomenu ony pro mě nezapomenutélné chvíle kdy má manželka přivedla na svět naši dceru. https://blog.ijacek007.cz/Blog/otec-u-porodu-je-dobra-pritomnost-otce-na-porodnim-sale
    Moc děkuji za příjemné čtení.

  • Niva says:

    Tohle je super náhled do jiné země a standardů, jako medik zatlačuju slzy 🙂 O jídle ani nemluvě.

    Jenom bych ale chtěla trošku bránit naše zdravotnictví – on úsměv sice moc nestojí, ale po tom, co do práce přijdete v pátek ráno a odcházíte v pondělí odpoledne, už na úsměv nebývá síla nebo nálada. Neříkám, že si tímhle prochází všichni, ale dost často je za tím “bručounstvím” únava a zavalení úkoly.
    Už jenom proto medicína v Dubaji zní jako sen 😀 škoda, že mě tahle země nikdy nelákala.

    • Ahoj Nivo,
      díky za tvůj názor. Ano, s tou únavou to naprosto chápu. Pár let jsem pracovala jako letuška, takže vím, o čem mluvíš. Je mi jasný, že kolikrát za tím stojí únava nebo prostě to, že na oddělení je těch sestřiček nebo doktorů nedostatek. Jak to mají v Dubaji, to nevím. Jen ta jejich ochota je opravdu do očí bijící a je to v podstatě to jediný, co na českém zdravotnictví kritizuju. Jinak mi přijde naše zdravotnictví na velmi vysoký úrovni. A jak už jsem psala – je tu pro všechny a to je pro některý lidi v Dubaji absolutně nepochopitelný. Mí dubajští kamarádi se nad tím hodně podivují, když jim říkám jaký je u nás systém zdravotnictví. Je to fakt zajímavý to vidět a zažít i v jiný zemi. A tobě přeju hodně sil! 🙂

  • Tereza says:

    ❤️ nádherný článek

  • Viki says:

    wow tak v takýchto nemocniciach by bola radosť nie len rodiť ale aj umrieť

    My Supercalifragilisticexpialidocious Diary | Live Better, Love Harder & Cure Hangovers

  • Stana says:

    Krasne napsany clanek! Dekujeme, ze toto sdilis, je to pro nektere z nas opravdu uzitecne.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *