ZE ŽIVOTA V DUBAJI: SEDMÝ PODZIM – A POSLEDNÍ?

Je večer a já koukám na rozvrh, co mají mít děti na zítra do školy. A přitom si říkám, kolikátýho ono dneska vůbec je? Sedmýho října? To už?!! Kam se podělo to léto, který tu ještě před chvílí bylo? Je fuč. A letos mi přijde, že nějak neskutečně rychle.

Už měsíc jsme zpátky v Dubaji a je tu novej rok. Teda ne ten kalendářní, ale ten školní. Od tý doby, co máme děti školkou/školou povinný, se u nás všechno točí spíš kolem těch školních. Ten Novej rok, kterej přichází po Silvestru, pro nás není až tak důležitej. Doby, kdy jsme ho vehementně slavili někde na horách s partou kámošů, jsou už nějak pryč. Teď jsme přece ty nudný a furt znavený rodiče, takže ten pravej novej rok až tolik neprožíváme.

No prostě, je tu podzim. Ten náš dubajskej. To znamená, že teploty se konečně dostaly pod čtyřicet stupňů, rána už začínají být příjemný a my jsme po letních prázdninách opět zajeli do naší obvyklý rodinný rutiny. Škola, školka, svačiny, obědy, večeře, úkoly, kroužky, hory špinavýho prádla, nákupy, pláže, zábavní parky. Všechno tak, jako vždycky.

Jedno je ale přece jenom jiný. Čím dál víc u nás v rodině zní slovo “konec”. A tím (naštěstí:)) nemluvím o rozvodu. Myslím tím konec naší “mise Dubaj”. Táhneme tady sedmej podzim a už oba dva s mužem cítíme, že by to mohl být i ten poslední. Poslední podzim, poslední školní rok. A na další letní prázdniny už bysme se mohli třeba i vrátit domů. Zároveň ale nechceme návrat uspěchat, když už jsme to “dotáhli” až sem. Takže vedeme dlouhý diskuze, bilancujeme a… uvidíme.

V podstatě nás nic až tak netlačí. Žijeme si tu dobře, slovy našeho kamaráda, kterej nás tu jednou navštívil, dokonce “jako prasata v žitě”.:) Nikdy jsme tu ale nechtěli zůstat na trvalo. Zároveň ale naše rozhodnutí nezáleží jenom na tom, že si prostě řekneme, že jedeme domů. Je za tím víc věcí, který musíme ještě zvážit. No, máme na to další školní rok, takže je na všechno dost času.

Je zajímavý, že z domova (tím myslím obecně) často slýcháme, že máme být rádi, že máme tuhle možnost žít “venku”, protože doma to momentálně stojí za starou bačkoru, všechno jde od deseti k pěti a vůbec, celková nálada je taková “frfňací”. (Ona snad někdy nebyla?:))

Na druhou stranu, jiný Češi, který jsme tady v Dubaji nebo jinde v zahraničí za tu dobu potkali, to vidí (jako my) z trošku jiný perspektivy a určitýho nadhledu. Všichni se více méně shodují, že po  zkušenostech se životem v zahraničí došli k názoru, že se u nás doma v Čechách vůbec nemáme špatně, a že se nediví, že se po těch letech chceme vracet. Doma je doma.

Takže uvidíme. Na jednu stranu se domů těšíme, na druhou stranu sedmej rok už je přece jenom velký číslo, takže i Dubaj je pro nás domovem a za ty roky jsme si tu zvykli. Takže pokud náš návrat v tomhle školním roce neklapne, tak se v našem životě až tolik nezmění. Pořád budeme mít ty domovy dva a pořád budeme pendlovat. Což je sice trošku únavný, ale ne nemožný. A tím, že děti už nejsou mimina, vlastně i čím dál tím jednodušší.

Hlavní je to, že jsme u nás v rodině všichni zdraví a máme se rádi. To ostatní, kde budeme a jak dlouho, už není až tak důležitý.

1 Comment

  • ijacek.007 says:

    Tak po nějaké době jsem opět narazil na tvůj bog. A opět na parádní článek s myšlenkou i nadhledem. Já osobně jsem v naší malé republice spokojený. Na nic moc se snažím nenadávat a spíše si vážím toho kde žiju. Popravdě jsem u nás rád přeji pokud možno pohodové rozhodování a hlavně jak píšeš na konci článku hlavně to zdravý všech okolo ono všechno ostatní je pak vlastně relativně jedno.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *