BONJOUR!

Tak nějak přemýšlím o tom, jestli se ještě nepustit do studia dalšího jazyka. Přece jenom to, že mluvím anglicky, mi v dnešní době nepřijde nic až tak výjimečného. Angličtina je prostě nutnost. I u nás v Dubaji, bez ní bysme si tady ani neškrtli. Jenže, jak jsem za ty roky života mimo Čechy vybrousila angličtinu, šla k ledu moje školní němčina a pár lekcí španělštiny, do kterých jsem se kdysi pustila.

Láká mě francouzština. Konečně bych si mohla pustit všechny moje oblíbené staré francouzské filmy v originále. (I když nevím, jestli by po našem skvělém českém dabingu nepřišlo spíš rozčarování.) Zároveň se francouzštiny trochu bojím, přijde mi dost těžká. Měla bych na ní ještě buňky? A čas? A přinutila bych se k učení? Přece jen už je to hodně dlouho, kdy jsem se naposledy něco učila. Nechtěla bych po nocích s knížkou v ruce mlátit hlavou o zeď a učit se “my bijem o mříž ducha lvi” jako pan Sovák ve filmu Marečku, podejte mi pero. I když, já jsem přece jen podstatně mladší než byl on ve večerní škole.

Motivuje mě to, že u nás v Dubaji znám spoustu lidí, kteří mluví bez problémů i třemi jazyky. Člověk si vedle nich přijde trochu jako blbec. Vlastně i naše děti se učí tři jazyky už od školky. Výuku mají v angličtině a dál se učí ještě arabštinu a francouzštinu. Nikdy si nestěžovaly na to, že by toho na ně bylo moc. Takže nejdůležitější je se nebát, udělat první krok a začít. Pro začátek bude stačit:

Un café et un croissant, s’il vous plaît.☕🥐

foto/Monika Váňová

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *