ŽIVOT V DUBAJI – ZAČÁTKY

Teď koncem dubna to bylo přesně pět let, co jsem se s rodinou přistěhovala do Dubaje. Začínáme šestý rok. Tak jsem si řekla, že by bylo škoda nenapsat o našem životě tady, protože to pro nás byla asi ta největší životní zkušenost. Nicméně všechny naše zážitky se do jednoho článku nevejdou, tak pro dnešek zavzpomínám na naše úplné začátky v Emirátech.

Nejdřív bych ráda napsala důvod, proč jsme do Dubaje vlastně přišli. A ten je manželova práce. Situace v Čechách v jeho oboru před pěti lety nebyla nejlepší. Poohlížel se po jiném místě a dostal pracovní nabídku právě tady. Já jsem tou dobou naštěstí práci řešit nemusela, synovi bylo 10 měsíců a byla jsem s ním doma na mateřské. Práci letušky jsem vlastně díky tomu pověsila na hřebík. Rozhodnutí přestěhovat se do Dubaje ale i tak nebylo lehké. Měli jsme dva roky po svatbě a zrovna jsme se nastěhovali do našeho čerstvě zrekonstruovaného domu, na který jsme se moc těšili. Jako většina mladých lidí jsme si na něj v bance vzali hypotéku. Na 25 let. Dvacetpět!!! A to je sakra velký závazek. Kdo ví, co bude za rok. Však to znáte.. Takže vidina lepších peněz, lepších pracovních podmínek a výrazné zkrácení hypotéky, nás vedla k tomu, že jsme na to nakonec kývli. Řekli jsme si, že taková pracovní nabídka se neodmítá, a že dokud jsme mladí a ještě se nám chce někde začínat, tak do toho jdeme. Teď nebo nikdy. Navíc i synův věk hrál v rozhodování velkou roli. Přestěhovat desetiměsíční mimino není až tak těžké jako stěhovat děti, které už v Čechách chodí pár let do školy. Prostě jsme si sbalili věci a odletěli do Dubaje. Žádné velké stěhování to naštěstí nebylo. Vzali jsme si víceméně jen oblečení, osobní věci a počítač. Nábytek a vše ostatní zůstalo doma v Čechách. Výhodu pro život v Dubaji jsme měli tu, že jsme předtím v rámci našich povolání dost cestovali, a že umíme dobře anglicky. Bez angličtiny si tady v Dubaji ani neškrtnete. Já jsem navíc s arabskou kulturou měla zkušenosti ze Saúdské Arábie, kde jsem jako letuška pár měsíců pracovala. Proti Saúdské Arábii je Dubaj naštěstí “Amerika”. Je mnohem více prozápadní, turisticky orientovaná a jako žena se tu cítím mnohem svobodněji. Když srovnám tyhle dvě země (které se Čechům často pletou), do Saudské Arábie bych se nikdy dobrovolně neodstěhovala.

Náš první nábytek.

Ačkoliv se náš život v Dubaji jeví jako senzační, luxusní a bezstarostný, začátky tady rozhodně lehké nebyly. Když jsme se nastěhovali do našeho prvního bydlení v Dubaji, bylo nutné pořídit kompletní vybavení. Dům nebyl zařízený, takže veškeré finance šly na nábytek a domácí potřeby, potom na auto a také na řidičské průkazy. Ano, Emiráty totiž neuznávají český řidičák, a tak bylo nutné projít celou autoškolu včetně hodin teorie. Po mých dvanácti letech řízení mě indický instruktor vysvětloval, jak mám řídit. Byla to ta nejotravnější věc tady v Dubaji, jakou jsem zažila. Navíc mě dubajský řidičák stál asi čtyřikrát (!!!) tolik, než ten český. Tou dobou nám česká ambasáda řekla, že na záležitosti s řidičáky pracují. Jak myslíte, že je to teď po pěti letech? Žádná změna.. Další věc byla naučit se jezdit (i s dítětem!) v dubajském provozu a orientovat se po Dubaji. Podotýkám, že jsme si nikdy nepořídili navigaci, což byla nakonec výhoda, protože se člověk vyzná ve městě mnohem rychleji. Ale bylo pár situací, kdy jsem několikrát špatně odbočila a málem jsem skončila v Ománu :-). Teď po pěti letech jezdím po Dubaji víceméně bez problémů. To nedávno v Čechách jsem se div neztratila, když jsem jela pro med do nedaleké vesnice. 😀 Také vám po těch letech tady můžu říct, že čeští řidiči mi nepřijdou zase tak špatní a provoz v Čechách mi přijde celkem klidný. Po návratu domů mě také příjemně překvapí, že auta při změně směru BLIKAJÍ!! 😀

Pokud se ptáte na to, jak jsme se sžili s místní arabskou kulturou a islámským náboženstvím, tak vlastně celkem snadno. Místní zvyky samozřejmě respektujeme a museli jsme se v některých věcech přizpůsobit. Ale jinak si tu žijeme svůj život a naše děti vychováváme v českých tradicích. Takže tu slavíme Vánoce, Velikonoce a dokonce k nám chodí i Mikuláš s čertem. Jinak jsem díky životu tady poznala hodně národností, udělala jsem si na ně svůj názor a určitě o nich vím víc než před lety. Dubaj je neuvěřitelně kosmopolitní město, kde spolu žije v poklidu spousta národností, kultur a náboženství. Jen do synovy školy chodí děti asi šedesáti národností a i naši přátelé jsou z různých koutů světa. Zvykla jsem si na to a v podstatě mi to nepřijde nijak zvláštní.

dubajská Ikea 🙂

Asi hlavní věc, na kterou jsme si tu museli zvyknout, bylo vedro. Jak jinak… V Dubaji jsou totiž (podle mé zkušenosti) tři roční období. Teplo, vedro a NESNESITELNÉ vedro. To poslední jmenované je tu samozřejmě během letních měsíců. To znamená od půlky května do půlky října. Pokud o návštěvě Dubaje uvažujete, tak v tuhle dobu sem opravdu nelétejte, ačkoliv vám paní v cestovce bude tvrdit, že to tu během léta není tak hrozné. Je!! Nejvyšší teplota, kterou jsme (ve stínu) jednou naměřili, bylo 51°C. Během letních prázdnin proto vždy beru děti a prchám s nimi domů do Čech. Padesátistupňová vedra rozhodně nejsou to pravé pro rodinu s dětmi. Být zavřený doma v klimatizaci, případně chodit po nákupním centru se dá jen pár dní, ne ale několik měsíců. Jaro a podzim jsou nejlepší měsíce na koupání v moři a zima je tu velmi příjemná. Teploty mezi 20 – 25 stupni, občas sprchne. Jako matka nejvíc oceňuju fakt, že jsem děti nikdy nemusela během zimy navlékat do několika vrstev oblečení a zimních fusaků. Během zimy jsme hodně venku, chodíme do parků a někdy jezdíme do pouště opékat buřty (české:-)).

Co pro mě osobně bylo asi nejtěžší a na co jsem si musela na začátku zvyknout, byla samota a řešení různých situací a problémů na vlastní pěst. Manžel tráví hodně času pracovně na cestách, takže jsem tu běžně třeba i týden sama s dětmi. Dokonce jsem tu i sama rodila. Naše holčička si schválně počkala, až tatínek odletí na dva dny pryč a mermomocí chtěla na svět. 😀 Také ve vaření a pečení jsem se musela zdokonalit. Postrádáme tu naše maminky a babičky, ke kterým bychom mohli o víkend zajít na svíčkovou a jablečný štrůdl. Ale musím říct, že teď po pěti letech se tu cítím jinak než na začátku. Mnohem líp. Už to tu konečně vnímám jako doma. I když můj opravdový domov je v Čechách a těším se, až se jednou vrátíme. Máme tu pár kamarádů, děti tu chodí do školky a do školy a v podstatě už asi není nic zásadního, co by nás tu překvapilo. Domů do Čech se snažíme létat co nejčastěji a naše rodina létá sem za námi, což náš život dost usnadňuje.

Myslím si, že díky životu v Dubaji s jeho klady a zápory se naše manželství utužilo. To, čím jsme si tu prošli, co všechno jsme zažili, s čím vším jsme se tu museli poprat, tyhle všechny zážitky máme jen my dva. Hodně nás to stmelilo a já sama se díky tomu cítím silnější. Mám pocit, že když jsem zvládla dvě děti a Dubaj, tak už v životě zvládnu snad všechno. 🙂

To jsem já a za mnou Dubai Marina. Ta vypadá na rozdíl ode mě pořád stejně. 🙂

.

.

Jak naše bydlení vypadá teď? Pojďte K NÁM na návštěvu.

5 Comments

  • Obrazem Blog says:

    Hezky clanek. Pritel pred nejako dobou prisel s tim, ze uvazuje o bydleni v dubaji kvuli jeho praci. Tezko rict, co bude, nebo nebude…ale je fajn si precist zkusenosti ostatnich

  • Marfusska says:

    Buřty na poušti 🙂 dobrý:-) Hezký článek

  • Jarmila says:

    Velmi hezký článek. Mohu jen připsat, že jako matka a babička dost těžko nesu, když část mé rodiny je tak daleko. Ale díky tomu, že můžeme přeci jen přiletět několikrát do roka do Dubaje a vy též zase do Čech, tak je to snesitelné. A hlavně jsem ráda, že jste spokojeni a naše vnoučátka
    rostou jak z vody a jsou v pohodě.

  • Hanka says:

    Krásný článek. A krásný blog. Jak je možné, že mi tak dlouho unikal? :O My jsme se před 2,5 lety přestěhovali do Švýcarska, a i když by se to mohlo zdát z Čech kousek, a žádná velká změna, ten kulturní šok byl obrovský. Ale naštěstí v tom pozitivním slova smyslu. Taky o našem životě tady píšu blog a budu ráda, když se někdy “zastavíš” 😉

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *