ŽIVOT V DUBAJI: 5 VĚCÍ, KTERÉ JSEM SE TADY NAUČILA

Nevím, jestli je to tím, že se blíží Vánoce nebo moje narozeniny, ale v poslední době tak nějak bilancuju. Co nám život tady v Dubaji dává, co bere. V podstatě hovory na tohle téma vedeme s mým mužem u skleničky vína celkem často. Někdy to fakt není lehký, občas bysme to tu nejradši zabalili a vrátili se domů. Ale víme, proč tu jsme, proč to všechno děláme a proč jsme některý věci životu v Dubaji obětovali. Na druhou stranu život tady nám přináší i hodně pozitiv, proto bysme tady nezůstávali taky takovou dobu, že jo..:)

Když to shrnu, tak jsem za tuhle příležitost hrozně ráda. Kromě sluníčka a víkendů na pláži s dětma mi to dalo ještě spoustu věcí, který jsem si díky životu tady nebo vlastně v zahraničí vůbec, uvědomila. Snažila jsem se je shrnout do pěti bodů, i když dalo by se o tom mluvit samozřejmě mnohem víc..

Tak teda, co mě život v Dubaji naučil?

BÝT SAMOSTATNÁ A SEBEVĚDOMÁ

Bez toho bych tu (i kdekoliv jinde v zahraničí) nejspíš nemohla vůbec existovat. Přišli jsme sem s mužem před pěti lety sami, synovi bylo 10 měsíců. (O našich začátcích jsem psala článek TADY.) Nebylo to jednoduchý a v podstatě od samýho začátku jsem tu musela fungovat jako samostatná jednotka, protože manžel tráví dost času pracovně v zahraničí. Bez rodiny, bez kamarádek, bez čehokoliv, co jsem znala. Zorientovat se v Dubaji, jezdit autem po Dubaji, najít si kamarádky, najít si práci, srovnat se s jinou kulturou i způsobem života.. Prostě “funguj!” A tak funguju..:)

S tím samozřejmě souvisí i sebevědomí, který jsem díky tomu získala. Prosím vás, teď ale vůbec nemyslím sebevědomí typu nafrněná fiflena z Dubaje. Tou se teda doufám nikdy nebudu! Tím myslím jen obyčejný zdravý sebevědomí, který prostě v tomhle městě mít musím. Nemůžu si přece říkat, že to tady nezvládnu. Už jsem toho tady zažila hodně a v některých věcech si věřím víc, než, když jsme sem před lety přišli.

Tak například.. Když jsem tady v Dubaji žádala o práci jako cvičitelka ve fitku, myslela jsem si, že mezi těma super namakanýma instruktorama a instruktorkama typu miss fitness, který jsem tady ve fitkách potkávala, nebudu mít šanci. Ne, že bych neměla žádný zkušenosti. Zkušeností jako fitness cvičitelka jsem tou dobou měla dost, ale “jenom” z Čech a myslela jsem si, že to nebude stačit. Takže jsem si v tomhle směru až tak moc nevěřila a dost jsem se podceňovala. Když jsem měla předvést ve fitku, kde jsem se ucházela o místo, ukázkovou hodinu, byla jsem strašně nervózní a skoro jsem z toho nespala.

A ejhle, práci jsem dostala, lidi tady v Dubaji na moje hodiny chodili rádi a dneska už vím, že je úplně jedno, kolik diplomů máte ve svým portfoliu. I holka z malýho českýho města se v tomhle super nablejskanym světě neztratí. Stačí si jenom trochu věřit a zbytečně se nepodceňovat. Mám pocit, že zrovna my, český holky, s tím máme občas trochu problém.

NEBÁT SI ŘÍCT O POMOC

Dobře si pamatuju jednu radu, kterou mi dala paní z osobního oddělení manželovy práce, když jsme se sem do Dubaje nastěhovali. “Najděte si tu co nejdřív přátele, budete je potřebovat.” A měla pravdu.

Ruku na srdce, kolik různých “jobovek” jste za poslední dobu museli řešit? Porouchalo se vám auto, potřebujete nutně pohlídat děti, potřebujete odvézt do nemocnice, rozbila se vám lednička nebo prostě jenom došlo víno?:) Když je manžel v čudu, musím poprosit o pomoc kamarádky. A věřte mi, že za ty roky jsem už kolikrát byla ráda, že je tu mám.

Kamarádů tu nemáme mraky, ale máme tu pár lidí, který jsou na tom úplně stejně jako my – s dětma a bez babiček a dědečků, který by doma v Čechách v případě nějaký výš zmiňovaný katastrofy pomohli. Takže co jsem se tady určitě naučila, je nebát si jim říct o pomoc, i když vím, že jim tím možná trochu zkomplikuju život. Nedělám to záměrně. Prostě někdy to jinak nejde. Na druhou stranu se snažím pomáhat i já, protože tyhle situace dobře znám.

VÁŽIT SI DOMOVA A RODINY

Tohle si člověk uvědomí až když vycestuje někam ven. Tím domovem teď myslím Čechy. Ačkoliv tady v Dubaji začínáme šestý rok a v podstatě se tu už konečně cítíme jako doma, ten pravý domov je pro nás samozřejmě Česko. Víme, že tu rozhodně nejsme na pořád, a že doma je doma.

Chybí nám celkem obyčejný věci, který člověk doma v Čechách bere jako samozřejmost. Dát si v létě pivo a párek u stánku s občerstvením, jít v létě s dětma na houby, jet v zimě lyžovat, jít na kosmetiku a nezaplatit za to majlant, jít k babičce na oběd, vyjet si s manželem na víkend a dát děti k babičkám… Je toho hodně a všechny tyhle věci si užíváme, když se vrátíme domů. Stejně tak rodiny, kterou vždycky rádi vidíme, když přiletíme.

SLUŠNOST PENĚZI NEVYVÁŽÍŠ

 Tak tohle s Dubají souvisí fakt hodně. Dubaj, to je totiž luxus, bohatství a pozlátko. Na silnicích tu celkem běžně jezdí auta za miliony, na ulicích potkávám boháče se zlatými mobily a vůbec, v Dubaji je celkem velká koncentrace lidí z vyšších sfér. Pokud se ale tihle lidi neumějí chovat, je jim všechen ten luxus na nic.

Pokud mi chlap neumí podržet dveře, když jde dva kroky přede mnou a pustí mi je div ne do obličeje, pokud noblesně vypadající dáma sedící v delfináriu ve VIP sekci vyplivne žvejku na zem, pokud se rodina, která má chůvu, k ní chová jako ke kusu hadru, pokud si borec myslí, že když má luxusní káru, patří mu silnice, pak je mi takových lidí spíš líto. Kromě peněz nemají nic.

Asi jsem si dřív myslela, že kdo se pohybuje ve vyšších sférách, má i patřičný vychování. Ale tady jsem poznala, že to tak absolutně není. Svoje děti vychovávám jak nejlíp umím. “Vtloukám” do nich, že za všechno musí poděkovat, když někam vejdou, musí nahlas pozdravit, a že přednost má ten, kdo odněkud vychází. Tyhle pro mě (a věřím, že i pro vás) základy slušnýho chování tu dost často postrádám. Měly by se tu tesat do kamene.

VAŘIT A PÉCT JAKO BABIČKA

Když mi bylo dvacet, uměla jsem uvařit pár polívek, těstoviny, čínu a upéct bábovku. Svýmu tehdejšímu příteli jsem dokonce vařila guláš z pytlíku. Proboha!!:)) Ale ukažte mi holku, která ve dvaceti vyvařuje tak perfektně jako vaše babička. Pokud to není vyloženě její velký hobby, asi na tom bude podobně jako já tehdy. Navíc já jsem v tý době ani neměla potřebu nějak extra vyvařovat, protože na všechny český nebo jakkoliv náročnější jídla jsme si vždycky zašli k babičce, maminkám, případně do restaurace.

Tady v Dubaji jsem se to ale musela holt naučit sama. Takže jsem si doma v Čechách pořídila pár kuchařek a vrhla jsem se na to stylem pokus – omyl. A po těch pár letech musím hrdě přiznat, že guláš už z pytlíku rozhodně nevařim. Ne, že by mě vaření nějak extra bavilo, ale důležitý pro mě je, že “manža si čvachtá a mimískům chutná.”:D

P.S. Dubaj má jednu velkou výhodu – v tom teple tu skvěle kyne těsto. Třeba na tyhle český rohlíčky..

 

Mějte se krásně, přátelé! Příště vám napíšu, jak se tu (ne)slaví Vánoce.;)

 

4 Comments

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *